Zápisky z Lužnice - Survival 2006
Člověk si přijede v klidu do Lužnice, přivítá se se všemi, postaví stan a když už se chystá otevřít tolik očekávanou švestku a podělit se s ostatními, tak ho odchytí Víťa se slovy: Tome, mám připravenou na zítra soutěž a ty musíš jít teď hned se mnou, abych ti vysvětlil veškeré podrobnosti, které následně předáš zbytku týmu. Vypadalo to, že švestka asi ještě zůstane nějakou dobu v mrazáku. Víťa si odchytil ještě Mirka, Michala a nakonec se k nám přidala také Věrka Maroušková. No co dodat, byla to přinejmenším skvělá sestava na otevření švestky. Než Víťa začal vysvětlovat, tak už bylo nalito. Myslím si, že veškeré podrobnosti na druhý den naplánovaného Survivalu byly vysvětleny během hodiny i s přestávkami na zmiňovanou švestku (a že jsme jich pár stihli). Dokonce si s námi dal i sám pořadatel Survivalu.
Druhý den tedy vše začlo. V našem týmu byl hyperaktivní Míša-Prcek, ozdoba našeho týmu Iva, na jízdu na kole natěšená Hanka, na bolest nohy si stěžující Pepa a já. Právě Pepa z důvodu bolesti nohy, nemohl absolvovat celý Survival, tudíž na první etapu s námi nevyrazil. Prvním úkolem bylo dojet k nádraží, počkat na vlak, naložit do něj kola a směřovat jím směrem Suchdol nad Lužnicí. Tento úkol jsme bez problémů zvládli. Horší byl pro nás následující úkol, dostali jsme ve vlaku vyluštit SUDOKU, se kterým nikdo z našeho týmu neměl větší zkušenosti. Kdo z týmů vyluštil rychleji SUDOKU mohl se se svoji skupinou vypravit první vstříc soutěži. My jsme vyráželi třetí, což by byl jinde jistě úspěch, ale v našim případě moc ne, protože na startu byly celkem tři týmy.
Po pár minutách čekání se náš tým vydal z již prázdného nádraží na cestu. Úkolem bylo navštívit místa, kde se ke každému z nich vztahoval určitý úkol. První z úkolů bylo zjistit barvu odrazek u křížení stok. Tým se tedy vydal až ke stokám, kam se musí z určité části dojít pěšky. Stoky se opravdu křížily, ale odrazky nikde. Vydali jsme se tedy zpět a když už jsme byli opět skoro u nádraží, všimla si Iva třech odrazek na závoře. Že bych při vysvětlování vypil moc slivovice a tuto věc si nezaznamenal? Nebo že by dostala slivovice natolik pořadatale a on by zapomněl dodat, že odrazky jsou cca tři kilometry před křížením stok na jisté závoře? To v tu chvíli asi nemělo cenu řešit a vydali jsme se vstříc dalším úkolům. jedním z nich bylo zjistit jméno na jedné Hájovně nedaleko od křížení stok. Bohužel nedaleko se proměnilo v daleko! Ale komu ze zbylých týmů se například poštěstilo dojet až k nějakému zapadlému rašeliništi? Určitě nikomu, protože to tam vypadalo jak na konci světa. I přes těchto pár maličkostí a občasnému dešti panovala v týmu dobrá nálada, která vydržela i nadále. Po asi třetině splněných úkolů následovalo setkání s Víťou u jisté pískovny a splnění speciálních úkolů. Samozřejmě, že jsme k Víťovi dojeli poslední. Potkali jsme se tam i se zbylými soutěžícími, kteří na nás s úsměvem pořvávali něco jako: "Kde jste? Nějaký pomalý ne?".
Poté, co jsme u pískovny absolvovali speciální úkoly, vyrazili jsme vstříc dalším bodům na mapě. V tuto chvíli se k nám připojil Pepa a náš tým byl kompletní. Víťa nás upozorňoval, že jako tým musíme být celek a plnit úkoly spolu. Vypadali jsme snad, že by jsme si něco chtěli ulehčit a rozdělit se? :) Proto jsme mu všechno odkývali. Po chvilce jsme zjistili, že musíme splnit úkol, kde Víťa chtěl vědět "kolik stoji kilo medu v Zajíci". Plán byl takový, že musíme sjet z hlavní silnice, dojet do Zajíce a pak se vrátit zpět na tuto trasu. Když ona Hanka s Pepikem jeli tak pomalu (neviděli se celé dopoledne, tak si museli spoustu věcí vyprávět), tak jsme se rozhodli, že je nechame, ať si jedou a my zjistíme zatím cenu medu a pak je doženem. Jak to mohl Víťa vědět, že se takto rozhodnem??? Prcek, Iva a Já jsme se blížili k Zajíci a najednou na nás zablikalo povědomé auto, které bylo nenápadně odstaveno vedle silnice. Pravda, cítili jsme se trapně, když na nás Víťa s úsměvem volal: "Kdepak máte Hanku a Pepu?". Příště už to opravdu neuděláme :)
Když už jsme měli splněny asi dvě třetiny survivalu, Pepa se opět odpojil a chvilku na to začal vytrvalý déšť (do té doby nás chytlo jen pár přeháněk), rozhodli jsme se tedy schovat v jednom přístřešku ve vesnici Lutová. Pod přístřeškem se už krčila skupina číslo dvě (Michal, Miluška a Věrka Maroušková), přeci jen jsme je dokázali dohnat :) Od té chvíle jsme pokračovali s touto skupinou. Jeli jsme krásnýma cyklostezkama, kde jsme poznali například jaké to je mít bláto až ve vlasech a vodu naprosto všude. I přes takovéto nezmary byla nálada stále dobrá. Padali hlášky typu: "kde jsou moje blatníky?, necítíte se trošku mokří?...". Cestou jsme viděli dokonce vodáky, kterým se skoro podařilo potopit celý raft a Michal si neodpustil hlášku "Pozor, teče vám do toho voda". Nevypadali, že by o tom nevěděli, ale snad jim Michalovo upozrnění pomohlo. Dokonce jsme i později potkali skupinu číslo jedna. Vypadali, že maj pořád velkého soutěžního ducha, proto nás ani nenapadlo se k nim přidávat a namířili jsme si to do jedné pěkné hospůdky u Nové hlíny. Odtamtud již nebylo velkým problémem survival dokončit :)
Po konci survivalu se dal Víťa do zpracovávání celkových výsledků, které nám večer oznámil. Měli jsme velkou radost, protože jsme soutěž dokončili na medailovém umístění. Vybojovali jsme třetí místo, což je bezpochyby perfektní výsledek. Je to tak, týmová spolupráce vítězí :) Určitě také stojí za zmínku, kolik jsme ujeli kilometrů. Bylo to celkem něco mezi 70 a 80 kilometry (každý tachometr ukazoval něco jiného). Zbývá už jen poděkovat sluníčku, že se tak odvážně krčilo za mraky a pořadateli Víťovi za krásnou soutěž (jen příště nepij tu slivovici, až budeš vysvětlovat úkoly). :)
